• slacklife.therapy@gmail.com

CHŮZE V OBLACÍCH

CHŮZE V OBLACÍCH

Byl srpnový pátek odpoledne. Já skončila v práci. Uff.  Být fyzioterapeutem je někdy fyzicky náročné a tohle zrovna byl jeden z těchto dnů. Když jsem dorazila domů, i přes únavu jsem si sbalila batoh a vypravila jsem se na cestu za novými dobrodružstvími do oblasti Beaufortain.

Beaufortain je pohoří ležící v Savojsku, skryté ve stínu Mont Blancu. Jediné, co jsem znala z této oblasti francouzských Alp, byl akorát výborný sýr od místních krav Beaufort. S kamarády jsem měla sraz u přehradního jezera Lac du Roseland. Ostatní přijeli už o den dřív. Takže když jsem dorazila na místo, base camp už byl postavený. Posadila jsem se do volné židličky na břehu jezera s výhledem na masiv a natěšená na highline. Dala jsem si něco k jídlu, popovídala s kamarády a pak už jsem nevydržela odolávat únavě a šla jsem na kutě.

Druhý den ráno jsme vstali s východem slunce. Koupačka v jezeře probudila ty, co nebyli zvyklí na ranní budíček.  Snídaní jsme zmákli za několik minut. Pak jsem se všichni namačkali  s batohy do aut a vyjeli k Refuge du Plan de la Lait, odkud už nás čekal výšlap po svých.

Od horské chaty jsme stoupali asi hodinku podél horských potoků, poměrně do strmého srázu až k začátku via ferraty. Via ferrata nebyla příliš těžká. Nejobtížnější část byla na závěr v půl metrovém převisu. S  batohem na zádech, to byla docela makačka na ruce, ale posledních pár metrů nás čekala jen chůze po hřebeni a už jsme byli na vrcholu Roc du Vent.

Najednou přehrada, u které jsme spali předchozí noci, vypadala jako na dlani a když se člověk podíval na opačnou stranu, tyčil se nad všechny masivy bílý vrchol Mont Blancu. Chvilku jsme poseděli, doplnili síly, kochající se úžasnými výhledy a šup zase zpátky do práce. Kamarádi stihli předchozího dne napnout všechny tři highliny, takže jsme se rozdělili do menších skupinek a každá skupinka ověřila jednu stranu kotvení, z bezpečnostních důvodů. Potom už hurá na chození!

Nejdřív jsem začala na menší 27 metrů dlouhé lajně na rozehřátí. Přešla jsem tam a zpátky. Dobrý, takže jsem to nezapomněla. Další na pořadí byla 50 metrů dlouhá lajna. Jenže zrovna, když jsem měla jít na řadu. Jak už to ve vysokých horách bývá, rychle se změnilo počasí. Takže se ze slunečného dne najednou stalo pochmurné odpoledne. Highline zaplavila mlha a rozfoukal se vítr. Lajnu se mi povedlo přepadat z jednoho konce na druhý a zpátky. Tak mě to unavilo, že jsem si myslela, že na nejdelší 90 metrů highline, se možná dnes už nedostane.

Ale znáte to, někdy se vám prostě do něčeho nechce, ale ten malý hlásek hledající dobrodružství si jen rejpne: „ Až budeš doma sedět na gauči, bude ti to líto, že si nešla.“ Navíc kamarád si při kontrole kotvení zapomněl bundu na druhém konci, a protože nebyl moc zkušený highliner, necítil se na delší chůzi. Tak jsem mu slíbila, že mu ji donesu zpátky. Nenechám přece kamaráda mrznout.

Na začátku mě překvapilo, že highline byla technicky lehčí, než jsem si představovala. Tak jsem si říkala: „Super, krok za krokem, hlavně nikam nechvátej a půjde to.“ Když jsem byla asi v polovině, přišly zase mraky. Najednou se můj fixní bod, na který jsem upínala pohled, ztratil v mlze. A pak i já jsem byla pohlcená v mlze. Trochu jsem znervózněla, orientace v prostoru najednou nebyla žádná, ale říkala jsem si: „Ještě nepadáš, tak pojď. Pěkně nohu před nohu a dýchej.“ Najednou se mlha začala rozplývat. Uviděla jsem obrys skály, který v kombinaci mlhy a slunečních paprsků měl duhovou barvu.

Jestli je možné, dosáhnout na highline i jisté formy spirituálního zážitku, tak to byl právě tento moment. S dalším poryvem větru se mlha úplně rozplynula a já uviděla, že mi zbývá jen posledních pár metrů do konce. Byly to trochu nervy závěrečného finiše, ale už jsem to nepustila a byla jsem na druhé straně. Posadila jsem se na kamarádovu bundu a málem jsem se rozbrečela. Zaplavila mě vlna emocí, únavy a obdivu nad neuvěřitelnou krásou celého mého zážitku.

Po chvíli kochání jsem si oblékla kamarádovu bundu a na kladečce doručkovala zpátky na začátek. Byla jsem emočně i fyzicky unavená na další chůzi. Když jsem se blížila ke kraji, kamarádi už na mě hulákali ze skály:  „Úžasné, úžasné! Ty jsi prostě zmizela v mlze, nikdo tě neviděl, ale pak si z mraku zase vyšla!“ S radostí jsem je objala a strašně jim děkovala, že mě vzali s sebou. Když euforie opadla, nastal čas vrátit se zpátky dolů. Všichni jsme byli unavení a sundávání lajn jsme nechali až další den.

Při sestupu dolů jsem měla hlavu stále v oblacích a musela jsem si pořád připomínat, že musím dávat pozor, kam šlapu. Unavená, ale strašně šťastná, jsem došla zpátky do horské chaty. Barman nám na oslavu našich sportovních úspěchů nalil francouzského Genepi na účet podniku. Pak už jsem si jen rozložila spacák u přehrady a koukala na hvězdy a highline, která se vesele třepotala ve větru: „Dobrou noc!“

 

Za krásné fotky moc děkuji: @steez_days

teres

Leave your message