• slacklife.therapy@gmail.com

Category ArchiveSlackline

SLACKLINING JE SPORT, VE KTERÉM NEZÁLEŽÍ KOLIKRÁT SPADNEŠ, ALE KOLIKRÁT SE ZVEDNEŠ

Když jsem začala se slacklinou, ocitla jsem se v prostředí plného testosteronu. Holek, co chodilo na slackline moc nebylo. Byla jsem ráda, když jsem mohla s nějakou slečnou pokecat a inspirovat se. S mým objevem nového sportu, se mi otevřel úplně nový svět. Díky slackline jsem se dostala na neuvěřitelná místa a potkala spoustu velmi zajímavých lidí, naučila se jazyky a spoustu dalšího. Bohužel, někdy bývám docela naivní a do slacklinového světa  jsem vstoupila s růžovými brýlemi přímo na nose. Proto jsem neviděla, že není vždy, jak si ho představujeme.

První rok slackliningu jsem se setkala v Čechách se šikanou a to především z dívčí strany. Útoky byly na slacklinových sešlostech. Setkala jsem se s posměchem, když jsem chtěla jít na slackline a zkoušet. Nevyhnulo se mi to ani na internetu. Poměrně jsem se stáhla a dlouho jsem o pokrocích nic neříkala, protože jsem se chtěla vyhnout případnému posměchu. Pak šikana utichla.  Ale zase přišla ignorace. Někdy je ignorace horší než šikana. Lidi, co vás šikanují, aspoň berou na vědomí vaší existenci, i když ne úplně ideálním způsobem. Zkrátka moje slacklinové začátky byly plné nových objevů, vzrušení, radosti, velkých životních lekcí, ale také zklamání a strachu. Jsem poměrně citlivý člověk a nebylo to pro mě nic jednoduchého. Šikana začala dost pracovat na mém sebevědomí.  Do toho ještě nějaké zdravotní problémy, protože jsem po operaci mozkového anerysmatu. Pokud si nedávám pozor na správnou životosprávu, je mi někdy opravdu špatně. Takže tak nějak všechno dohromady a začala jsem se v tom pěkně topit.

S Justýnkou a Kingou z Polska na dívčí session v Adršpachu v roce 2013

Highline je hlavně o hlavě. Takže moje problémy se začaly dost projevovat i na chození ve výškách. Necítila jsem se doma na lajnách dobře. Chodila jsem lépe, když jsem byla v prostředí cizinců. Dala jsem si sluchátka, hudbu naplno a zavřela jsem se do své bubliny. Chtěla jsem chodit na highline a chtěla jsem to dělat hlavně, protože mě to baví, naplňuje energií a klidem. Přesto však pocit, že nejsem přijatá v slacklinové komunitě ve mně rostl. Až jsem se nakonec před několika lety rozhodla udělat změnu a odjela jsem do Francie.

Ve Francii je spousta holek, co chodí mega lajny, jedou freestyle na pohodu, podporují se navzájem a fandí si. Je to skvělé prostředí, ve kterém jsem se cítila, že můžu být sama sebou. Po několika měsících se to projevilo i na psychice a já se pořádně rozchodila na highline. Najednou nebylo tak těžké přejít highline. Dokonce začaly padat české ženské rekordy. S vyčistěním hlavy přišla i snadná chůze.

S Dany z Německa společně na highline, Turkish Highline Festival 2016

Najednou mě začaly oslovovat firmy s nabídkou spolupráce. Jenže v tu chvíli vyvstal problém. Když budu citovat jednu firmu.“ Takže kdo je vlastně nejlepší česká slacklinerka?“ Jsem první Češka, co přešla sto metrů na highline a momentálně mám i český ženský highline rekord. Naše česká slacklinová královna Ančí Hanuš Kuchařové má na kontě české i evropské highline rekordy a má také velké zásluhy představení slackline široké veřejnosti v České republice. Všichni oldschooláci si jistě pamatují, jaké to je vysvětlovat co je slackline a co vlastně děláme.

Součástí života profesionálního atleta je tlak firem, být v něčem NEJ. Nejlepší, nejúspěšnější, nejznámější, nejvýjimečnější..prostě něco, kdy se produkt, popřípadě atlet, který ho prezentuje, lépe prodává. Po mých zkušenostech s dívčími válkami ve slacklinovém světě jsem si opravdu moc přála, abychom měli v české slacklinové komunitě přátelské prostředí. Aby se holky navzájem podporovaly a fandily si. Proto jsem napsala Ančí s návrhem, abychom do budoucna opustili od škatulkování NEJ. Obě děláme, co nás baví a o to přece jde, ne? Ančí naštěstí souhlasila, že to škatulkování necháme plavat a mně se opravdu ulevilo. O tom, jak se sama poprala s tlakem být v něčem nejlepší nebo jak začala chodit na lajně, aby získala srdce jednoho kluka, si můžete přečíst v její nové knížce Od slackline k tiché radosti;)

Já bych ráda tímto článkem předala zprávu dalším lajnerským generacím:

„Buďte k sobě vzájemně vstřícní a tolerantní. Na highline se dá zažít spousta krásných momentů. Tyto momenty jsou ještě lepší, když máte vedle sebe kamarády. Inspirujete se a motivujete navzájem. Slacklining je jeden ze sportů, kde ženy mají stejné výsledky jako muži. Nehraje se tu na rasu, vzdělání, náboženství nebo pohlaví, ale jen na to, že pokud jste ve stavu vnitřního klidu, tak to jde a pokud ne, tak to moc nejde. Takže je vlastně v zájmu nás všech podporovat ostatní lajnery. Protože, když se máme všichni hezky, tak je pak i ten svět o moc krásnější. Peace;)“

dívčí trickline contest v Lublinu 2011, kde jsme s Klárkou alias Prcek a s Ančí Kančí hrdě reprezentovaly české barvy

WINTER FESTISLACK

Winter festislack je slacklinový festival ve francouzských Alpách v lyžařské stanici Les Arc.

Na této události je výjimečné, že si kromě highline, užijete i sjezdovek, lyžování nebo snowboardu. Festival se koná každoročně. Až na dvě výjimky, kdy se organizátorka Chloé rozhodla dát si pauzu na cestování a pak na letošní v rámci karantény. Probíhá čtyři dny, kdy se sejde banda sportovních vášnivců na horách. Musíte si dopředu zarezervovat a zaplatit vstupné, v rámci kterého je ubytování, skipass a přístup k highlinám.

Já jsem se tohoto festivalu zúčastnila už třikrát a musím říct, že při první návštěvě jsem se opravdu zamilovala do francouzských Alp. Sluníčko, rozsáhlé sjezdovky se super kvalitou sněhu a highline. Parta, je vždy ve velmi dobrém rozpoložení, hraje hudba, tancuje se. Dokonce se vymýšlí i skokánky pod lajnama. O zábavu je rozhodně postaráno. Pokud zrovna nemáte náladu na bandu hipíků v kostýmech, se skipasem lze pohodlně objevovat lyžařské středisko Les Arc. Když počasí přeje je dokonce vidět Mont Blanc. Je to skutečně výjimečná událost. Já si z každé návštěvy odvezla spoustu skvělých vzpomínek.

Poprvé jsem byla prostě ohromená nad tou vší krásou a atmosférou. Byla sice docela fronta na lajny, ale čas ubíhal rychle. Pokecala jsem s kamarády a nebo jsem vzala prkno a jela prozkoumat sjezdovky.

Podruhé jsem na Winter festislack jela s bandou kamarádů. Vyzkoušela jsem 100 metrů dlouhou highline. Byla docela těžká, ale Mont Blanc na horizontu mě motivoval, abych bojovala. Tak jsem s pády a čapnutími došla až na druhý konec. Také jsem si vyzkoušela jaké to je na takovém monstru zkusit bounce. Což znamená, že highline rozhoupete nahoru a dolů.  Je to neuvěřitelný pocit! Celý horizont je v pohybu a jediné centrum, na které se můžete soustředit jste vy sami. Je to prostě pecka! Pokud jsem nebyla na lajnách, blbli jsme na sjezdovkách.

Když festival skončil překecala jsem ještě kamarády, abychom jeli napnout krátkou highline. Vedla nad vodopádem, který má sto metrů. Napínání bylo docela rychlé a lajnu jsme nechali na místě přes noc. Takže jsme si užili krásné dva dny na sluníčku. Sice už bez festivalových vibraci, ale pořád v dobré náladě.

Při třetí návštěvě festivalu jsem se moc těšila, znovu otestovat stometrovou highline. Můj plán byl soustředit se hlavně na tuto lajnu a koncem festivalu ji mít natrénovanou. Byla jsem hodně motivovaná, takže když jsem šla na lajnu, řekla jsem si, že neslezu, dokud se nedostanu z jednoho konce na druhý a zase zpátky. Jenže jak jsem se blížila ke kotvení, fouknul vítr. To mě rozhodilo, spadla jsem do odsedky a při pádu mě lano praštilo přes ruku. Nejdřív jsem si myslela, že to nic není. Ale pak při šplhání zpátky na lajnu, byla moje ruka bez síly a ta bolest! Plán na přechod zpátky byl rychle pryč. Na kladečce jsem pomocí jedné zdravé paže a druhé trochu potlučené doručkovala, kde jsem začala. Zbytek dne byl bez sportů, ale povídáním s kamarády byl i tak příjemný.

Druhý den jsem šla vyzkoušet 60m dlouhou lajnu. Na začátku jsem schválně skočila do odsedky. Hned poté jsem zjistila, že dostat se zpátky je dost bolestivé. Tak jsem se musela po zbytek festivalu smířit s tím, že highliny pro mě tento ročník nebudou. Ruka mi otekla do velikosti boxerské rukavice. Já si furt namlouvala, že to nic není. Je to jen pohmožděné. Opatrně jsem jezdila na snowboardu a užívala festivalové nálady.

Po festivalu jsem dokonce na pár dní šla do práce jako fyzioterapeut. Ruku jsem ovazovala, mazala a dělala vše proto, aby to bylo co nejdřív zase v pořádku. Po týdnu se ale bolest stále ozývala. Tak jsem se pro jistotu vypravila k lékaři. Doktor udělal rentgen. Následně mě seřval: „Jak jste jako fyzioterapeut mohla pracovat se zlomenou záprstní kůstkou!?!“ Dostala jsem ale na šest týdnů útrum. Lehkou sádru, abych moc nepřetěžovala rameno nebo loket, a samozřejmě zákaz veškerých sportů.

Hodně jsem se poučila. Síla sugesce je někdy neuvěřitelná. Chtěla jsem chodit. Highline sezóna zrovna začínala. Žádný úraz jsem si nechtěla připustit. Nicméně vůle někdy nezabírá a člověk musí vnímat realitu. Měla jsem zlomenou ruku. Nemohla jsem ani do práce, ani dělat sporty. Nastal oddychový režim. Aspoň jsem mohla chodit po horách, takže o všechny senzace jsem nepřišla. Poučení pro příště? Poslouchat své tělo, každá bolest má nějaký důvod a ignorací se problém nevyřeší. Vzpomínky z festivalu Winter festislack mi zůstanou na vždy. Všechny věci, co jsem se tam naučila, ať už po dobrém nebo po zlém. Tento festival rozhodně patří k jedním z mých nejoblíbenějších, které jsem navštívila.

JAK ZAČÍT OD ZÁKLADŮ ANEB O NOZE A MOJE DOBRODRUŽSTVÍ BEZ BOT

Lidská noha se skládá z 26 kostí, 107 vazů a 19 svalů. Svým anatomickým uspořádáním se jedná o velice komplexní a složitý mechanismus. Pro dokonalou funkci nohy jsou podstatné správně vytvořené klenby nožní: podélná a příčná. Klenutí nohy způsobuje, že se noha neopírá o povrch celým chodidlem, ale jen ve třech místech. Pomocí této klenby, ve spolupráci vazů a svalů je umožněna pružná chůze a držení rovnováhy. Klenba je velmi důležitá pro rozložení zatížení celého pohybového aparátu. Chodidlo je vlastně takovým zrcadlem vašeho těla. Zkušený reflexolog dokáže pomocí bodů na chodidle diagnostikovat i nejskrytější příčiny nemocí.

Jako fyzioterapeutka a jogínka si velmi uvědomuji význam správného rozložení chodidla a jeho kontaktu s povrchem. Jsem velkým fanouškem chůze na boso. Chodit bosky má velmi pozitivní vliv na zdraví. Ne každému to ale vyhovuje v jeho životním stylu. Jako highlinerka (highline= slackline napnutá ve výšce) často chodím po horách, po kamenitých cestách, přes potoky a ne vždy za slunečného počasí.  Trochu jsem si nevěděla rady, jak to udělat s chozením na boso. Připadalo mi, že bych si domů z hor místo sportovních výkonů a dobrodružství, přinesla tak akorát zápal plic.

 

Proto, když se mi naskytla možnost spolupracovat s českou firmou Skinners, ani trochu jsem neváhala. A abych nepsala jen článek, který vám bude něco propagovat, rozhodla jsem se Skinnersky nejdřív pořádně otestovat. A to ve vlhkých, nevlídných podmínkách nebo za deště, přes potoky a samozřejmě i na highline.

První test proběhl v loňském roce při výšlapu na vrchol Mont Jovet (2558 m.n.m) ve francouzských Alpách. Čekal mě tříhodinový výstup, chůze několik kilometrů po horském hřebenu a pak zase cesta zpátky. Celou túru jsem absolvovala v ponožkobotách Skinners. Musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nejenže jsem neskončila s hrozitánskou rýmou, ale dokonce nebyl ani ukopnutý palec. Bylo příjemné opravdu cítit povrch pod nohama a zároveň nemít bolavá chodidla. A ta volnost! Bez pohorek!

Další velký test proběhl v Praze, kdy jsem v listopadu chodila několik dní v ponožkobotách Skinners po našem krásném hlavním městě. Nohy mě nebolely a dokonce se na mě ani nikdo divně nepodíval, že jsem si zapomněla boty. Následující víkend proběhlo testování na highline na Hrubé Skále. Bylo sychravé počasí, ale mně na nohy zima nebyla. Byl to velmi příjemný pocit, nemít promrzlá chodidla a vědět, kam šlapu. Obzvlášť ve výšce, když balancujete na 2,5 centimetrovém popruhu vám to dodá trochu sebedůvěry. Pro mě bylo jasno! Ponožkoboty Skinners se staly součástí mojí výbavy, jak na všední dny, tak za dobrodružstvím.

V zimě proběhla generální zkouška. Ponožkoboty Skinners nechyběly v mém baťohu pokaždé, když jsem šla na slackline nebo na freeride. Konečně jsem se nemusela bát o promáčené nohy. Pokud byla opravdu zima, vzala jsem si pletené ponožky od babičky a na to ponožkoboty Skinners. To víte, my holky máme občas opravdu studené nohy. Dvoje ponožky nebývá nic neobvyklého. Je také dobře známo, že pokud jste v horách a je vám zima na nohy, je vám hned zima všude a únava přijde zanedlouho.

Musím říct, že po půl roce testování, Skinners předčili všechna moje očekávání. Takže pokud chcete udělat něco dobrého pro své tělo. Začnete od základů a to bez bot. A pokud chcete mít nohy v suchu a v teple, není nad zlaté české ručičky, obraťte se na Skinners.

CHŮZE V OBLACÍCH

Byl srpnový pátek odpoledne. Já skončila v práci. Uff.  Být fyzioterapeutem je někdy fyzicky náročné a tohle zrovna byl jeden z těchto dnů. Když jsem dorazila domů, i přes únavu jsem si sbalila batoh a vypravila jsem se na cestu za novými dobrodružstvími do oblasti Beaufortain.

Beaufortain je pohoří ležící v Savojsku, skryté ve stínu Mont Blancu. Jediné, co jsem znala z této oblasti francouzských Alp, byl akorát výborný sýr od místních krav Beaufort. S kamarády jsem měla sraz u přehradního jezera Lac du Roseland. Ostatní přijeli už o den dřív. Takže když jsem dorazila na místo, base camp už byl postavený. Posadila jsem se do volné židličky na břehu jezera s výhledem na masiv a natěšená na highline. Dala jsem si něco k jídlu, popovídala s kamarády a pak už jsem nevydržela odolávat únavě a šla jsem na kutě.

Druhý den ráno jsme vstali s východem slunce. Koupačka v jezeře probudila ty, co nebyli zvyklí na ranní budíček.  Snídaní jsme zmákli za několik minut. Pak jsem se všichni namačkali  s batohy do aut a vyjeli k Refuge du Plan de la Lait, odkud už nás čekal výšlap po svých.

Od horské chaty jsme stoupali asi hodinku podél horských potoků, poměrně do strmého srázu až k začátku via ferraty. Via ferrata nebyla příliš těžká. Nejobtížnější část byla na závěr v půl metrovém převisu. S  batohem na zádech, to byla docela makačka na ruce, ale posledních pár metrů nás čekala jen chůze po hřebeni a už jsme byli na vrcholu Roc du Vent.

Najednou přehrada, u které jsme spali předchozí noci, vypadala jako na dlani a když se člověk podíval na opačnou stranu, tyčil se nad všechny masivy bílý vrchol Mont Blancu. Chvilku jsme poseděli, doplnili síly, kochající se úžasnými výhledy a šup zase zpátky do práce. Kamarádi stihli předchozího dne napnout všechny tři highliny, takže jsme se rozdělili do menších skupinek a každá skupinka ověřila jednu stranu kotvení, z bezpečnostních důvodů. Potom už hurá na chození!

Nejdřív jsem začala na menší 27 metrů dlouhé lajně na rozehřátí. Přešla jsem tam a zpátky. Dobrý, takže jsem to nezapomněla. Další na pořadí byla 50 metrů dlouhá lajna. Jenže zrovna, když jsem měla jít na řadu. Jak už to ve vysokých horách bývá, rychle se změnilo počasí. Takže se ze slunečného dne najednou stalo pochmurné odpoledne. Highline zaplavila mlha a rozfoukal se vítr. Lajnu se mi povedlo přepadat z jednoho konce na druhý a zpátky. Tak mě to unavilo, že jsem si myslela, že na nejdelší 90 metrů highline, se možná dnes už nedostane.

Ale znáte to, někdy se vám prostě do něčeho nechce, ale ten malý hlásek hledající dobrodružství si jen rejpne: „ Až budeš doma sedět na gauči, bude ti to líto, že si nešla.“ Navíc kamarád si při kontrole kotvení zapomněl bundu na druhém konci, a protože nebyl moc zkušený highliner, necítil se na delší chůzi. Tak jsem mu slíbila, že mu ji donesu zpátky. Nenechám přece kamaráda mrznout.

Na začátku mě překvapilo, že highline byla technicky lehčí, než jsem si představovala. Tak jsem si říkala: „Super, krok za krokem, hlavně nikam nechvátej a půjde to.“ Když jsem byla asi v polovině, přišly zase mraky. Najednou se můj fixní bod, na který jsem upínala pohled, ztratil v mlze. A pak i já jsem byla pohlcená v mlze. Trochu jsem znervózněla, orientace v prostoru najednou nebyla žádná, ale říkala jsem si: „Ještě nepadáš, tak pojď. Pěkně nohu před nohu a dýchej.“ Najednou se mlha začala rozplývat. Uviděla jsem obrys skály, který v kombinaci mlhy a slunečních paprsků měl duhovou barvu.

Jestli je možné, dosáhnout na highline i jisté formy spirituálního zážitku, tak to byl právě tento moment. S dalším poryvem větru se mlha úplně rozplynula a já uviděla, že mi zbývá jen posledních pár metrů do konce. Byly to trochu nervy závěrečného finiše, ale už jsem to nepustila a byla jsem na druhé straně. Posadila jsem se na kamarádovu bundu a málem jsem se rozbrečela. Zaplavila mě vlna emocí, únavy a obdivu nad neuvěřitelnou krásou celého mého zážitku.

Po chvíli kochání jsem si oblékla kamarádovu bundu a na kladečce doručkovala zpátky na začátek. Byla jsem emočně i fyzicky unavená na další chůzi. Když jsem se blížila ke kraji, kamarádi už na mě hulákali ze skály:  „Úžasné, úžasné! Ty jsi prostě zmizela v mlze, nikdo tě neviděl, ale pak si z mraku zase vyšla!“ S radostí jsem je objala a strašně jim děkovala, že mě vzali s sebou. Když euforie opadla, nastal čas vrátit se zpátky dolů. Všichni jsme byli unavení a sundávání lajn jsme nechali až další den.

Při sestupu dolů jsem měla hlavu stále v oblacích a musela jsem si pořád připomínat, že musím dávat pozor, kam šlapu. Unavená, ale strašně šťastná, jsem došla zpátky do horské chaty. Barman nám na oslavu našich sportovních úspěchů nalil francouzského Genepi na účet podniku. Pak už jsem si jen rozložila spacák u přehrady a koukala na hvězdy a highline, která se vesele třepotala ve větru: „Dobrou noc!“

 

Za krásné fotky moc děkuji: @steez_days

CO JE SLACKLIFE-THERAPY?

Příběh slacklife- therapy začal už před sedmi lety, kdy mě napadlo, že by se slackline dala praktikovat i v rámci rehabilitace. Od té doby se mé nápady kupily v poznámkovém bloku a pracovala jsem tvrdě na tom, abych než začnu někoho o něčem poučovat, dobře znala, o čem vlastně mluvím. Z jedné strany tu byla osobní zkušenost, protože jsem po operaci mozkového aneurysmatu a sama jsem si vyzkoušela, jak mi slackline pomohla při fyzické, ale i psychické rehabilitaci. Druhá stránka byla teorie, takže jsem úspěšně absolvovala studium fyzioterapie na FTVS v Praze, trenérský kurz slackline a kurz jógového instruktora. Pak už jen zbývalo najít v sobě dost odvahy, pro mě osobně děsivější představa, než přechod  highline, a spustit tento projekt.

Pamatujete si, když jste byli děti a pohyb byl pro vás potěšení, nikde nic nebolelo a byli jste plní energie? Škoda, že jako dospělí jsme si navykli na to, že je normální být unavený a že tu a tam něco zabolí. Jenže mě tato představa dost mrzela, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím něco změnit. Z fyzioterapie vím, že základem, aby se člověk vyhnul nějakému zranění nebo nemoci, je rovnováha (těla i mysli) a pestrost (výživy a pohybu, což by se také dalo nazvat flexibilitou). Na trénink rovnováhy je ideální slackline. Praktikování jógy je skvělý způsob, jak posílit a protáhnout svaly, tak i mysl a zároveň se naučíte i správně dýchat, což není nikdy na škodu.

A tak vznikl program slacklife- therapy, kdy pomocí slackline a jógy učím jednoduché principy, jak zaktivovat hluboký stabilizační systém (core), zkorigovat držení těla, zbavit se bolavého ramene, posílit slabé koleno a další. Všechny tyto informace Vám s radostí předám a to hlavně principem hry, aby Vás cvičení bavilo, bylo to potěšení a stalo se tak každodenním zvykem a samozřejmostí, jako je třeba čistění zubů. Moje představa být dobrým fyzioterapeutem znamená, že kromě odstranění problému Vám předám veškeré informace tak, abyste rozuměli svému tělu, naučili se mu naslouchat a správně o něj starat, takže už mě nebudete potřebovat. I kdybych byla nejlepší fyzioterapeut na světe a měla nejlepší schopnosti empatie, nikdy se nebudu citít jako Vy ve Vašem těle, proto je pro mě velmi důležité, abyste svému tělu rozumněli a vzali odpovědnost za své zdraví. Pomohu Vám najít tu správnou cestu, po které už však musíte jít sami, pokud by se Vám zdálo, že jste zabloudili, vždycky tady budu, abych Vám pomohla najít ten správný směr.

Mým velkým přáním je, aby se stalo novým normálem, že jsme zdraví, víme, jak se starat o své tělo a citíli se prostě dobře, štastně, spokojeně a plní energie. Skeptikům možná bude připadat tato představa naivní či moc troufalá. Od malička jsem byla velký snílek a vizionář. Je mi jasné, že se mi asi nepodaří změnit všechno, ale někde se začít musí..tak proč nezačít právě tady a teď;)