• slacklife.therapy@gmail.com

Category ArchiveCestování

WINTER FESTISLACK

Winter festislack je slacklinový festival ve francouzských Alpách v lyžařské stanici Les Arc.

Na této události je výjimečné, že si kromě highline, užijete i sjezdovek, lyžování nebo snowboardu. Festival se koná každoročně. Až na dvě výjimky, kdy se organizátorka Chloé rozhodla dát si pauzu na cestování a pak na letošní v rámci karantény. Probíhá čtyři dny, kdy se sejde banda sportovních vášnivců na horách. Musíte si dopředu zarezervovat a zaplatit vstupné, v rámci kterého je ubytování, skipass a přístup k highlinám.

Já jsem se tohoto festivalu zúčastnila už třikrát a musím říct, že při první návštěvě jsem se opravdu zamilovala do francouzských Alp. Sluníčko, rozsáhlé sjezdovky se super kvalitou sněhu a highline. Parta, je vždy ve velmi dobrém rozpoložení, hraje hudba, tancuje se. Dokonce se vymýšlí i skokánky pod lajnama. O zábavu je rozhodně postaráno. Pokud zrovna nemáte náladu na bandu hipíků v kostýmech, se skipasem lze pohodlně objevovat lyžařské středisko Les Arc. Když počasí přeje je dokonce vidět Mont Blanc. Je to skutečně výjimečná událost. Já si z každé návštěvy odvezla spoustu skvělých vzpomínek.

Poprvé jsem byla prostě ohromená nad tou vší krásou a atmosférou. Byla sice docela fronta na lajny, ale čas ubíhal rychle. Pokecala jsem s kamarády a nebo jsem vzala prkno a jela prozkoumat sjezdovky.

Podruhé jsem na Winter festislack jela s bandou kamarádů. Vyzkoušela jsem 100 metrů dlouhou highline. Byla docela těžká, ale Mont Blanc na horizontu mě motivoval, abych bojovala. Tak jsem s pády a čapnutími došla až na druhý konec. Také jsem si vyzkoušela jaké to je na takovém monstru zkusit bounce. Což znamená, že highline rozhoupete nahoru a dolů.  Je to neuvěřitelný pocit! Celý horizont je v pohybu a jediné centrum, na které se můžete soustředit jste vy sami. Je to prostě pecka! Pokud jsem nebyla na lajnách, blbli jsme na sjezdovkách.

Když festival skončil překecala jsem ještě kamarády, abychom jeli napnout krátkou highline. Vedla nad vodopádem, který má sto metrů. Napínání bylo docela rychlé a lajnu jsme nechali na místě přes noc. Takže jsme si užili krásné dva dny na sluníčku. Sice už bez festivalových vibraci, ale pořád v dobré náladě.

Při třetí návštěvě festivalu jsem se moc těšila, znovu otestovat stometrovou highline. Můj plán byl soustředit se hlavně na tuto lajnu a koncem festivalu ji mít natrénovanou. Byla jsem hodně motivovaná, takže když jsem šla na lajnu, řekla jsem si, že neslezu, dokud se nedostanu z jednoho konce na druhý a zase zpátky. Jenže jak jsem se blížila ke kotvení, fouknul vítr. To mě rozhodilo, spadla jsem do odsedky a při pádu mě lano praštilo přes ruku. Nejdřív jsem si myslela, že to nic není. Ale pak při šplhání zpátky na lajnu, byla moje ruka bez síly a ta bolest! Plán na přechod zpátky byl rychle pryč. Na kladečce jsem pomocí jedné zdravé paže a druhé trochu potlučené doručkovala, kde jsem začala. Zbytek dne byl bez sportů, ale povídáním s kamarády byl i tak příjemný.

Druhý den jsem šla vyzkoušet 60m dlouhou lajnu. Na začátku jsem schválně skočila do odsedky. Hned poté jsem zjistila, že dostat se zpátky je dost bolestivé. Tak jsem se musela po zbytek festivalu smířit s tím, že highliny pro mě tento ročník nebudou. Ruka mi otekla do velikosti boxerské rukavice. Já si furt namlouvala, že to nic není. Je to jen pohmožděné. Opatrně jsem jezdila na snowboardu a užívala festivalové nálady.

Po festivalu jsem dokonce na pár dní šla do práce jako fyzioterapeut. Ruku jsem ovazovala, mazala a dělala vše proto, aby to bylo co nejdřív zase v pořádku. Po týdnu se ale bolest stále ozývala. Tak jsem se pro jistotu vypravila k lékaři. Doktor udělal rentgen. Následně mě seřval: „Jak jste jako fyzioterapeut mohla pracovat se zlomenou záprstní kůstkou!?!“ Dostala jsem ale na šest týdnů útrum. Lehkou sádru, abych moc nepřetěžovala rameno nebo loket, a samozřejmě zákaz veškerých sportů.

Hodně jsem se poučila. Síla sugesce je někdy neuvěřitelná. Chtěla jsem chodit. Highline sezóna zrovna začínala. Žádný úraz jsem si nechtěla připustit. Nicméně vůle někdy nezabírá a člověk musí vnímat realitu. Měla jsem zlomenou ruku. Nemohla jsem ani do práce, ani dělat sporty. Nastal oddychový režim. Aspoň jsem mohla chodit po horách, takže o všechny senzace jsem nepřišla. Poučení pro příště? Poslouchat své tělo, každá bolest má nějaký důvod a ignorací se problém nevyřeší. Vzpomínky z festivalu Winter festislack mi zůstanou na vždy. Všechny věci, co jsem se tam naučila, ať už po dobrém nebo po zlém. Tento festival rozhodně patří k jedním z mých nejoblíbenějších, které jsem navštívila.

CHŮZE V OBLACÍCH

Byl srpnový pátek odpoledne. Já skončila v práci. Uff.  Být fyzioterapeutem je někdy fyzicky náročné a tohle zrovna byl jeden z těchto dnů. Když jsem dorazila domů, i přes únavu jsem si sbalila batoh a vypravila jsem se na cestu za novými dobrodružstvími do oblasti Beaufortain.

Beaufortain je pohoří ležící v Savojsku, skryté ve stínu Mont Blancu. Jediné, co jsem znala z této oblasti francouzských Alp, byl akorát výborný sýr od místních krav Beaufort. S kamarády jsem měla sraz u přehradního jezera Lac du Roseland. Ostatní přijeli už o den dřív. Takže když jsem dorazila na místo, base camp už byl postavený. Posadila jsem se do volné židličky na břehu jezera s výhledem na masiv a natěšená na highline. Dala jsem si něco k jídlu, popovídala s kamarády a pak už jsem nevydržela odolávat únavě a šla jsem na kutě.

Druhý den ráno jsme vstali s východem slunce. Koupačka v jezeře probudila ty, co nebyli zvyklí na ranní budíček.  Snídaní jsme zmákli za několik minut. Pak jsem se všichni namačkali  s batohy do aut a vyjeli k Refuge du Plan de la Lait, odkud už nás čekal výšlap po svých.

Od horské chaty jsme stoupali asi hodinku podél horských potoků, poměrně do strmého srázu až k začátku via ferraty. Via ferrata nebyla příliš těžká. Nejobtížnější část byla na závěr v půl metrovém převisu. S  batohem na zádech, to byla docela makačka na ruce, ale posledních pár metrů nás čekala jen chůze po hřebeni a už jsme byli na vrcholu Roc du Vent.

Najednou přehrada, u které jsme spali předchozí noci, vypadala jako na dlani a když se člověk podíval na opačnou stranu, tyčil se nad všechny masivy bílý vrchol Mont Blancu. Chvilku jsme poseděli, doplnili síly, kochající se úžasnými výhledy a šup zase zpátky do práce. Kamarádi stihli předchozího dne napnout všechny tři highliny, takže jsme se rozdělili do menších skupinek a každá skupinka ověřila jednu stranu kotvení, z bezpečnostních důvodů. Potom už hurá na chození!

Nejdřív jsem začala na menší 27 metrů dlouhé lajně na rozehřátí. Přešla jsem tam a zpátky. Dobrý, takže jsem to nezapomněla. Další na pořadí byla 50 metrů dlouhá lajna. Jenže zrovna, když jsem měla jít na řadu. Jak už to ve vysokých horách bývá, rychle se změnilo počasí. Takže se ze slunečného dne najednou stalo pochmurné odpoledne. Highline zaplavila mlha a rozfoukal se vítr. Lajnu se mi povedlo přepadat z jednoho konce na druhý a zpátky. Tak mě to unavilo, že jsem si myslela, že na nejdelší 90 metrů highline, se možná dnes už nedostane.

Ale znáte to, někdy se vám prostě do něčeho nechce, ale ten malý hlásek hledající dobrodružství si jen rejpne: „ Až budeš doma sedět na gauči, bude ti to líto, že si nešla.“ Navíc kamarád si při kontrole kotvení zapomněl bundu na druhém konci, a protože nebyl moc zkušený highliner, necítil se na delší chůzi. Tak jsem mu slíbila, že mu ji donesu zpátky. Nenechám přece kamaráda mrznout.

Na začátku mě překvapilo, že highline byla technicky lehčí, než jsem si představovala. Tak jsem si říkala: „Super, krok za krokem, hlavně nikam nechvátej a půjde to.“ Když jsem byla asi v polovině, přišly zase mraky. Najednou se můj fixní bod, na který jsem upínala pohled, ztratil v mlze. A pak i já jsem byla pohlcená v mlze. Trochu jsem znervózněla, orientace v prostoru najednou nebyla žádná, ale říkala jsem si: „Ještě nepadáš, tak pojď. Pěkně nohu před nohu a dýchej.“ Najednou se mlha začala rozplývat. Uviděla jsem obrys skály, který v kombinaci mlhy a slunečních paprsků měl duhovou barvu.

Jestli je možné, dosáhnout na highline i jisté formy spirituálního zážitku, tak to byl právě tento moment. S dalším poryvem větru se mlha úplně rozplynula a já uviděla, že mi zbývá jen posledních pár metrů do konce. Byly to trochu nervy závěrečného finiše, ale už jsem to nepustila a byla jsem na druhé straně. Posadila jsem se na kamarádovu bundu a málem jsem se rozbrečela. Zaplavila mě vlna emocí, únavy a obdivu nad neuvěřitelnou krásou celého mého zážitku.

Po chvíli kochání jsem si oblékla kamarádovu bundu a na kladečce doručkovala zpátky na začátek. Byla jsem emočně i fyzicky unavená na další chůzi. Když jsem se blížila ke kraji, kamarádi už na mě hulákali ze skály:  „Úžasné, úžasné! Ty jsi prostě zmizela v mlze, nikdo tě neviděl, ale pak si z mraku zase vyšla!“ S radostí jsem je objala a strašně jim děkovala, že mě vzali s sebou. Když euforie opadla, nastal čas vrátit se zpátky dolů. Všichni jsme byli unavení a sundávání lajn jsme nechali až další den.

Při sestupu dolů jsem měla hlavu stále v oblacích a musela jsem si pořád připomínat, že musím dávat pozor, kam šlapu. Unavená, ale strašně šťastná, jsem došla zpátky do horské chaty. Barman nám na oslavu našich sportovních úspěchů nalil francouzského Genepi na účet podniku. Pak už jsem si jen rozložila spacák u přehrady a koukala na hvězdy a highline, která se vesele třepotala ve větru: „Dobrou noc!“

 

Za krásné fotky moc děkuji: @steez_days